Abychom porozuměli podstatným vlastnostem našeho amerického staforšírského teriéra, musíme se přesněji podívat na obě původní plemena - na buldoka a teriéra. Původní anglický buldok vyšlechtěný počátkem 19. století byl smělý, nebojácný pes silného a svalnatého těla s mohutným svalstvem a silnými čelistmi. Byl vyšlechtěn, aby kousal po buldočím způsobu při krvavém "sportu", při kterém pes musel napadnout a zastavit býka a zůstat pevně zakousnut do jeho mulce. Všechny vlastnosti tohoto bojovného buldoka nacházíme u psů, jejichž tělesná stavba se podobá stavbě dnešního amerického staforda. Druhým zakladatelem plemene byl teriér. Mínění na původ tohoto plemene se však rozcházejí. Všeobecně se má zato, že k buldokovi byl přikřížen bílý anglický teriér. Protože však člověk chtěl vyšlechtit "bojovného" psa, vhodného pro čím dál tím oblíbenější psí zápasy, bylo snad ke křížení použito nějaké rvavější plemeno teriéra, možná foxteriér. Anglický bílý teriér totiž není považován za nijak zvlášť statečné plemeno. Spojením vlastností buldoka a teriéra vzniklo plemeno sjednocující sílu, odvahu a zarputilost buldoka s útočností, rychlostí a ostrostí teriéra. Spojilo energii a mohutnost buldoka, bylo však obratnější a hbitější. Tento kříženec buldoka a teriéra se výtečně osvědčil při psích zápasech. Díky mnohaletému výběru v aréně získalo nové bojové plemeno, ze kterého byli k chovu vybíráni vždy jen vítězi, velmi rychle pověst výtečných bojovníků. V Anglii se z těchto psů vyvinuli stafordští teriéři, z nichž díky přínosu další teriéří krve a snad i krve dalmatinů vznikl bulteriér. Psi obou těchto plemen byli okolo roku 1870 dovezeni do Ameriky, kde chovatelé záměrně vyšlechtili mohutnějšího a těžšího psa. Ten byl brzy znám jako Pit Bull Terrier, americký teriér nebo též americký bullteriér. Uznání samostatného plemene Příznivci tohoto amerického bullteriéra se odhodlali nepoužívat nadále tyto své psy pro kruté a krvavé psí zápasy a snažili se o uznání nového plemene prostřednictvím AKC (American Kennel Club). Tento klub nebyl až doposud novému plemeni nakloněn. AKC nechtěl jednak uznat žádné psí plemeno, které by se používalo ke krutým nezákonným psím zápasům, jednak kvůli vzhledu těchto psů, který byl značně rozmanitý, neboť byli vybíráni a chováni výhradně podle své pracovní způsobilosti. Milovníci těchto psů stanovili standard plemene, aby tak dosáhli jednotného vzhledu, oficiálně se boje za uznání plemene vzdali. Až v roce 1936 AKC konečně zařadil nové plemeno do plemenné knihy, tehdy pod jménem Staffordshire Terrier. První zapsaná byla fena jménem Farmer´s Snuggle Up, jejíž majitel W.T.Brandon byl rozhodujícím příznivcem nového plemene. Definitivní název získalo toto plemeno v roce 1972, když bylo díky odlišným znakům přejmenováno z anglického Staffordshire Bullterrier na American Staffordshire Terrier. Položíme-li si otázku, kde začíná amstaf a kde končí pitbul, neexistuje jednoznačná odpověď. Do plemenné knihy byli totiž dlouho zapisováni i psi, kteří už byli uznáni UKC (United Kennel Club) jako pitbulové. Musíme mít stále na zřeteli, že staford byl z pitbula vyšlechtěn. Dodnes najdeme mezi oběma plemeny psy splňující standardy obou klubů. A tak se budou experti ještě nějakou dobu mezi sebou přít. Jediné co obě plemena zřetelně odlišuje, je delší odstup staforda od původního bojového psa, zatímco pitbul je stále ještě používán při psích zápasech. Charakteristické znaky V každém případě nám musí být jasno, že staford vděčí za své kladné charakterové vlastnosti původnímu pitbulovi. Americký staford je velice smělý pes, přičemž však smělost opravdovou, důstojnou a klidnou schopností odhadnout správně nebezpečné situace a přiměřeně na ně reagovat. Staford má vysoký práh citlivosti, stěží jej můžeme vyvést z klidu, a proto je vysloveně příjemným společníkem člověka. Díky psím zápasům tak vznikl pes, který je schopen rozhodovat se nezávisle na člověku a přitom je neobyčejně inteligentní. Dovede rozlišit opravdové ohrožení od domnělého nebezpečí a nepotřebuje žádný zvláštní výcvik k tomu, aby v ohrožení bránil svého pána. Jeho tvrdohlavost však při výcviku nelze vždy snadno překonat. To ovšem vůbec neznamená, že jej nelze řádně vychovat. I když pitbul patřil k srdnatým bojovníkům s jinými psy, byl zároveň velmi dobrým a věrným přítelem člověka. Pokud byli tito psi útoční vůči člověku, byli bez výjimky vylučováni z chovu. Tak se stalo, že právě tento bojovný a rvavý pes je velkým přítelem člověka. Standard amerického staforšírského teriéra vyžaduje klidného, vyrovnaného psa, který se pro výcvik hodí lépe, než jiní teriéři. Anatomicky by měl také být někde uprostřed mezi buldokem a teriérem. Z teriéra měl zdědit silný, krátký hřbet, rovné nohy a úzké boky. Zdědil jeho dobře vyvinuté záprstní kosti, dokonalý skus a značnou obratnost. Po buldokovi získal tvar uší, mohutnou a širokou hruď, silnou lebku a čelisti a značně vyvinuté svalstvo. Tak by ovšem měl vypadat v ideálním případě. Ve skutečnosti ale toto plemeno stále ještě bojuje se zápornými znaky obou plemen výchozích. Někdy psi příliš připomínají jedno z obou výchozích plemen. Tak je zde buldočí typ o hmotnosti až 45 kg s vybočenými lokty, předkusem, rozkročenýma nohama a mohutně stavěným tělem. jeho pravým opakem je typ teriéra, těžký v průměru jen 25 kg. Má dlouhou úzkou mordu, vtyčené uši a slabší kostru. I jeho hruď je slabá a příliš úzká. K mé velké lítosti získává stále více příznivců opticky působivější typ buldoka se všemi zdravotními riziky. A jsou to naopak právě pohyblivost a elegance, které způsobily jedinečné kouzlo stafordů. Staford je teriér a musí jím zůstat. Z knihy: Americký stafordšírský teriér od Simone Beckmannové
